Alarm

Drobná šikana ukrajinských uprchlíků a pokračující mantra o zneužívání dávek

„Vláda před volbami slibovala – zejména ústy politiků SPD, že si došlápne na ukrajinské uprchlíky. Zároveň se nezdálo pravděpodobné, že by se skutečně snažila zrušit dočasnou ochranu a tím pádem i povolení pracovat legálně všem Ukrajincům, kteří od roku 2022 do Česka přišli. Nyní přichází s návrhy, které cílí zejména na ty, kteří z nějakého důvodu pracovat nemohou.

Aby lidé vůbec mohli pobírat humanitární dávku, včetně její části, která je určena na bydlení, budou muset být zaměstnáni nebo být OSVČ, případně být registrováni na úřadu práce. Změny se týkají i lidí s omezením soběstačnosti ve stupni 0 a 1, kteří si, pokud nebudou registrovaní na úřadu práce, budou muset sami platit pojištění a ztratí nárok na humanitární dávku.

Není náhoda, že změny dopadnou ze všeho nejvíc na ty, kdo z jakéhokoliv důvodu potřebují větší či menší pomoc státu. Například povinnost registrovat se na úřadě práce s sebou nese nutnost tam osobně docházet a mnohdy i čelit šikaně, kdy nesplnění podmínek může také znamenat vyřazení z evidence. Jaký dává smysl takovým způsobem dohlížet na lidi s omezením soběstačnosti, je záhada. Nakonec to pouze přidělá práci lidem, kteří na těchto úřadech pracují, pobírají mrzké platy a jsou často zavaleni agendou, kterou už nyní stěží zvládají.“ / Saša Uhlová

https://denikalarm.cz/2026/06/drobna-sikana-ukrajinskych-uprchliku-a-stale-vice-zneuzivane-davky/

Tentokrát jsme se pustily do tématu, které na nás vyskakuje ze všech stran – z LinkedInu, Instagramu, TikToku, motivačních knih, estetických ranních rutin i dobře míněných rad o tom, jak toho stihnout ještě víc. Řeč je o toxické produktivitě, hustle culture a všeobecném přesvědčení, že hodnota člověka se pozná podle toho, kolik toho vyprodukuje.

Na první pohled to může vypadat jako individuální problém. Někdo prostě moc pracuje, neumí vypnout, neumí odpočívat, neumí říkat ne. Jenže tlak na výkon není jen osobní nastavení. Je to součást pracovní kultury, ekonomiky i společenských očekávání. A pro ženy má často ještě další, velmi konkrétní rovinu. To, jestli si připadáme produktivní nebo nikoli, se neodvíjí jen od toho, co děláme v práci. Odehrává se to i doma, na sociálních sítích, v rodičovství, v péči o tělo, v sebevzdělávání, v osobním brandingu a někdy dokonce i v odpočinku. I volný čas se totiž dá využít efektivně – něco se naučit, zlepšit se, vydělat na koníčku, natočit o tom reelsko, udělat z toho newsletter nebo aspoň pěkný post na socky. (...) I když se ve srovnání s dřívějšími lety obraz trochu mění, stále je v určitém prostředí ideálním člověkem ten, který pořád maká – na sobě i na svém výkonu.

Naštěstí ale existují i protitrendy a na ně rovněž dojde řeč. Mluvíme o quiet quittingu, tedy rozhodnutí nepřetrhnout se a pracovat přibližně „do výše svého platu“, o lazy girl jobs, které označují práci s jasnými očekáváními, nízkou mírou zbytečného stresu, rozumnou flexibilitou a dostatečnou odměnou, nebo o konceptu slow productivity, se kterým pracuje Cal Newport. Ten mluví o tom, že bychom měli dělat méně věcí, pracovat přirozenějším tempem a soustředit se na kvalitu místo nekonečné kvantity. Kate Northrup říká přímo Do less a doporučuje zohledňovat i náš cyklus.

Nejen na pracovním trhu, ale především ve vlastním životě, těle i mysli trávíme dlouhé desítky let. Není k ničemu dobré uvařit se tlakem na neustálý výkon. Nikomu to neprospěje a k ničemu dobrému to nevede.

Povede se alespoň nejmladším generacím dívat na vlastní život jiným pohledem než „pohledem zakladatele“, který hlavně konstantně buduje své pomyslné impérium? Jak si nastavit hranice, odmítat a delegovat? Daří se nám plánovat odpočinek stejně jako práci a známe svůj denní rytmus?

O těchto a spoustě dalších věcí je epizoda podcastu Pay Gap, ve které je osobní skutečně politické: https://denikalarm.cz/2026/06/nejsme-stroje-falesny-tlak-na-neustaly-vykon-nas-nespasi/

Co znamená kvířit kulturu a proč to musíme dělat? Je teatralita a camp strategií, která nám pomáhá „být normální a zapadnout“? Hostem Teplometu je Matěj Hřib – redaktor online magazínu Qult a budoucí „doktor campu“.

Pojem „camp“ a performance, které si s ním spojujeme, lze přiblížit jako „láskyplnou ironii“. Je to praktika rozvratu očekávaného chování a narušování norem genderu, věku a snad čehokoliv, kde je zakotvený určitý nárok na to, jak to má „správně“ být.

„Campy“ tedy nemusí být jen drag queen nebo gay muž, camp má nedozírné hranice – od Heleny Vondráčkové přes paní sousedku s modrou hlavou, jejího pudla nebo trilogii Slunce, seno (kterou Matěj nazývá vrcholem českého campu). V zahraničním a filmovém kontextu se za kultovní klasiku campu považují filmy Johna Waterse – Pink Flamingos (1972) či Hairspray (1988) – kterým dominuje jeho múza: tlustá, výrazná a nezkrotitelná drag queen Divine.

Protože se o campu v Česku mluví málo, věnovali jsme mu výživnou epizodu, ve které se noříme do všech zákoutí a tajemství, která tento pojem skrývá. Obsáhnout ho v pár větách je už z podstaty prakticky nemožné.

Více v novém dílu podcastu Teplomet:
https://denikalarm.cz/2026/06/kvireni-kultury-camp/