Tafofil

Chodím po napnutém laně
a nedívám se dolů,
zda spatřím tvoje dlaně
a dál půjdeme spolu.

Tančím na hřbetě koně,
jak chromá voltyžérka
až spadnu, přibyde mně
po jizvě nová kérka.

Mám plné oči strachu
a hledám tvoje dlaně
až budu ležet v prachu
zda k sobě pozvednou mě...

Poctivě přiznám : má duše není čistá
nikdy ji netáhly dobré příklady
marná jí byla oběť pána Krista
má navěky utrum do rajské zahrady...

Ťukala na vrata, leč dostala kvinde :
Prý táhni, co nejdál od Svaté trojice
v nebi tě nechcem, máš místo jinde !
- Tak pojďme pryč lásko, držme se za ruce...

Luhačovický kraj příběhů.Páter Antonín Mikel patřil ke generaci českých kněží, kteří se po roce 1948 stali terčem brutální perzekuce komunistického režimu. Na Nový rok 1950 byl přímo při sestupu z kazatelny po kázání zatčen příslušníky Státní bezpečnosti – demonstrativní akt, kterým chtěla Komunistická strana Československa a její represivní aparát ukázat, že se nezastaví ani před oltářem. Nešlo jen o zatčení jednoho člověka. Byl to vzkaz všem: stát si osobuje právo rozhodovat i o svědomí, víře a lidské důstojnosti.
Po odsouzení byl Antonín Mikel internován v Klášter Želiv, který komunisté proměnili z duchovního místa v internační tábor pro „nepohodlné“ kněze a řeholníky. Tam byli duchovní izolováni, ponižováni a nuceni k těžké práci – ne proto, že spáchali zločin, ale proto, že odmítli zradit své přesvědčení. Takto fungoval komunistický režim.Bál se svobodného myšlení natolik, že zavíral lidi za jejich víru.
A právě v tom je síla jeho příběhu. Antonína Mikela mohli zavřít, mohli ho umlčet, ale nezlomili ho. Zato KSČ po sobě zanechala něco jiného: tisíce zničených osudů a dodnes platnou připomínku, že režim, který zatýká lidi za víru a svědomí, si nezaslouží omluvy ani nostalgii .

Někde jsem četla, že : „Dveře budou otevřeny těm, kteří jsou dostatečně odvážní, aby zaklepali.“ Nicméně tyhle dveře se otevřou všem a bez klepání....