Zdroj: časopis Venkov a Styl
Před pěti lety utekl od počítačů a stal se ševcem. „I moje původní práce byla kreativní, vytvářel jsem webovky a různé tiskoviny, nikdy jsem si ale na její výsledek nemohl sáhnout,“ popisuje David, proč se odhodlal k tak radikálnímu řezu. Vybral si kůži, s níž ho jako malého kluka učil pracovat jeho otec. Ten ho ovlivnil i jinak. „Odmala jsem s ním makal v lese, to pro mě bylo přirozené prostředí. lidem se sice nevyhýbám, ale les, ten je pro mě to nej,“ vysvětluje, proč teď nesedíme v ševcovské dílně někde na hlavním náměstí ve městě, ale na samotě v lesích kousek od Vyškova.
Boty nebyly tím prvním, na co se David vrhl. Začínal s pouzdry na nože
a s opasky, později k nim přidal ještě peněženky. Vrcholem práce s kůží je ale ševcovina, a tak mladý nadšenec začal studovat, jak vyrobit poctivou, nezničitel-
nou obuv. „dva roky jsem se učil sám úplně ze všeho, z čeho se dalo. Z knížek
a taky z internetu. pro mě to byla taková vášeň, že jsem se jako šílený díval na videa výrobců, zastavoval jsem je po sekundě, z toho jsem hodně pochytil. existuje spousta zahraničních knížek, a protože mi jazyky nedělají problém, tak jsem si také překlá- dal,“ vzpomíná na dobu prvních pokusů s kůží a ševcovským nářadím.
po dvou letech se přihlásil do obuvnického kurzu ve Zlíně. „Tam jsem ale bohu- žel přišel, až když jsem skoro všechno ze základů uměl, tak mě nechali v dílně a já
si mohl od rána do odpoledne něco dělat. předpokládali, že tam udělám půl páru, ale já jsem stihl tři ručně šité páry bot. Jak mě pustili k práci, tak jsem tomu dal volný průběh,“ směje se david. Na zkušené ve Zlíně také poznal – jak sám říká – zlínské obuvnické podsvětí, společenstvo starých machrů, kteří pamatují doby, kdy se většina bot ještě nedovážela z Číny, indie nebo portugalska. „lidé, kteří ve Zlíně zbyli, jsou neuvěřitelně sdílní a o řemesle si rádi popovídají. Nesmíte tady jít za ře- ditelem, ale za dělníkem – a pak dostanete všechno. ředitel by vám řekl: objednejte si toho a toho celý kamion, kdežto dělníci, když vidí, že máte vášeň pro boty, pora- dí vám a pomůžou sehnat, co potřebujete,“ říká david.
Dnes se mladý švec specializuje na lehkou, takzvanou barefoot obuv (anglic- ké slovo ‚barefoot‘ znamená v překladu bosý nebo naboso). Pocit z chůze v ní se nejvíce blíží právě tomu z přirozené chůze naboso. Neznamená to ale, že by
v ní člověk nemohl vyrazit třeba do hor, vždyť vedle sandálů šije david na míru taky pohorky. inspiraci hledá mimo jiné i v historii, sbírá ochozené turistické či vojenské boty, některé z nich pitvá a zkoumá, co v nich fungovalo a co ne.
První páry bot, které moravský samouk vytvořil, však byly sandály. potřeboval je, když s přítelkyní odjížděli cestovat po indonésii. „Chtěl jsem lehkou obuv a tohle bylo úplně perfektní. Líbila se mi ta svoboda pro chodidla i to, že jsem úplně cítil propojení se zemí, po které jsem chodil,“ vzpomíná David.
Po návratu domů do evropy pak musel chtě nechtě – byla právě zima – nazout své staré sešlapané po- hory. pro nohy to byla nepříjemná změna, a tak si co nejrychleji ušil nové. „ta lehká bota je mnohem příjemnější, zákazníci o pohorkách říkají, že jsou to takové jejich papučky.“ S přítelkyní denisou teď david sandály vyrábí pod značkou tara sandals, ona pro něj vymýšlí i nejrůznější vosky a přírodní oleje k péči o uzavřenou obuv.
A jestli jste zvědaví, jak takový výrobní proces probíhá, není to nic složitého. Když se davidovi ozve zájemce, sejdou se spolu klidně v Brně, Ostravě nebo praze. Nejen kvůli obkreslení nohy a následnému vytvoření kopyta, ale i kvůli doladění různých materiálových a technologických detailů. U polobotek může davidovi klient do prá- ce hodně mluvit a vymýšlet si kdejakou specialitku, v případě pohorek, u nichž je základem funkční konstrukce, pak rozhoduje sám ševcovský mistr. Od obkreslení chodidla po odevzdání hotového výrobku to může trvat čtyři až šest měsíců. Každá zakázka je jiná, základem je, aby byl z výsledku šťastný jak zákazník, tak David.
Alfou a omegou každé boty je kvalita použitého materiálu. „teď už si nechávám vyrábět materiál speciálně pro sebe. Beru ho z Valašska, z koželužny v Jablůnce. Chci mít dodavatele odtud z Moravy, abychom si ty peníze točili mezi sebou.“ U pohorek si klient může vybrat barvu kůže a druh podrážky. Je zajímavé, že volba druhé z polo- žek nemusí být zcela nevratná. „Záleží, na co si člověk boty pořizuje. Přišel jeden pán, že bude nejdřív rok v Praze, ale pak jede na rok do džungle, byl to nějaký biolog. Tak mu povídám, že i to se dá vyřešit. Ať mi po roce v Praze boty pošle
a podrážku vyměníme za silnější, vhodnou do terénu,“ vypráví David s tím, že své výrobky posílá poštou třeba taky do Ruska, na Filipíny nebo i do Kalifornie.
Rozpárat botu a vyměnit prošoupanou podrážku není problém. Jak dlouho pak vydrží kožená část? „Na to nedokážu odpovědět, protože to zatím nedělám dostateč- ně dlouho. Všechny boty, které jsem dělal, jsou ale zatím naživu,“ zubí se mladý švec, jehož obuv nosí bankéři i studenti, a možná právě v tuhle chvíli má jeden z párů
na nohou taky nejmenovaný hokejista z NHL.
„Je to fakt mix. Jsou to lidi, kteří si váží věcí, vědí, že má smysl investovat do ruční práce, a ne si pořád dokola kupovat nové a nové boty,“ uzavírá David.
