Achour & Partners

Podle aktuálního rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže číslo jednací: 16795/2026/500, spisová značka: S0316/2026/VZ ze dne 11. května 2026 zadávací podmínky jsou diskriminační a nepřiměřené, pokud uchazeči museli doložit mechanickou odolnost svítidel podle německých norem. Tento požadavek vytvořil bezdůvodnou překážku v soutěži o zakázku o čemž svědčí i fakt, že požadavky zadavatele splnila pouze jediná firma. Hlavní právní závěry tohoto rozhodnutí shrnula v rámci právních novinek Petra Hovorka.

Požadovaná certifikace svítidel podle německé normy stanovuje specifické požadavky na odolnost svítidla proti mechanickému nárazu kulovým tělesem (míčem). Zákon o zadávání veřejných zakázek poměrně přesně reguluje způsob, kdy a jakým způsobem lze stanovit technické podmínky prostřednictvím odkazu na normy nebo technické podmínky, protože může jít o překážku hospodářské soutěže. Tento způsob zadavatel v daném případě nedodržel.

Podle názoru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže obecně nelze vyloučit, že zadavatel stanoví požadavek hodnotově odpovídající parametrům vycházejícím z německých norem, který by mohl být oprávněný a přiměřený. Nelze však odkazovat na německou normu a přenášet náklady s certifikací na dodavatele. Tyto náklady by měl v takovém případě nést zadavatel.

Požadavek zadavatele tak znemožnil účast dodavatelům, kteří vyrábějí či dodávají svítidla, která specifickým německým certifikátem nedisponují.

Podle názoru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zadávací podmínky musí být stanoveny tak, aby zaručovaly spravedlivou soutěž dodavatelů schopných realizovat veřejnou zakázku a zároveň aby plnění podle zadávacích podmínek naplnilo potřeby a legitimní očekávání zadavatele. Zadavatel nesmí stanovit zadávací podmínky takovým způsobem, aby omezovaly hospodářskou soutěž bezdůvodným zvýhodňováním nebo znevýhodňováním určitých hospodářských subjektů, nemá-li příslušná zadávací podmínka oporu v legitimních, a tedy odůvodněných potřebách zadavatele.

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2523/2024 rozhodl spor mezi dvěma stálými rozhodčími soudy o ochranu před nekalou soutěží, jehož jádrem bylo posouzení tzv. pravidla exkluzivity rozhodců. Hlavní právní závěry tohoto rozsudku shrnul v rámci právních novinek Marek Hausmann.

Mezinárodní rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno napadl usnesení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 18. 1. 2021, kterým žalovaný zavedl do svých vnitřních předpisů pravidlo, podle něhož rozhodci zapsaní na jeho seznamu nesmějí současně působit u jiného tuzemského stálého rozhodčího soudu či rozhodčího centra, jinak budou ze seznamu vyškrtnuti. Žalobce se domáhal nejen zrušení tohoto usnesení, ale i omluvy za tvrzenou nemajetkovou újmu.

Podle právního názoru Nejvyššího soudu konkurenční omezení, včetně výhradní (exkluzivní) spolupráce, představují běžný a v zásadě legitimní nástroj hospodářské soutěže. Taková ujednání nejsou sama o sobě v rozporu s dobrými mravy soutěže, a to ani tehdy, jsou-li motivována snahou soutěžitele udržet či posílit své postavení na trhu, byť i na úkor konkurence. Svoboda soutěže zahrnuje i právo soutěžitele rozhodovat o podmínkách, za nichž bude spolupracovat s jinými subjekty.

Tyto závěry podle Nejvyššího soudu dopadají i na oblast poskytování služeb rozhodčího řízení. Právní úprava nestanoví zvláštní omezení pro vedení seznamů rozhodců ani pro podmínky jejich zápisu, a nebyly zjištěny ani odlišné přístupy v relevantních zahraničních jurisdikcích. Samotné zavedení pravidla exkluzivity tak bez dalších specifických okolností nepředstavuje nekalosoutěžní jednání.

Nejvyšší soud se v usnesení sp. zn. 25 Cdo 1919/2025, ze dne 31. 3. 2026 zabýval otázkou přípustnosti odvolání proti usnesení o pokračování v přerušeném řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Hlavní právní závěry tohoto usnesení shrnula v rámci právních novinek Natálie Nová.

Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. může soud přerušit řízení, jestliže probíhá řízení. v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

Podle právního názoru Nejvyššího soudu není proti usnesení o pokračování v řízení přerušeném podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odvolání přípustné; jde o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení. Případnou vadu řízení spočívající v tom, že soud v řízení pokračoval, ač pro to nebyly splněny podmínky, lze namítnout a přezkoumat v rámci odvolacího řízení o meritorním rozhodnutí ve věci.

Jaké jsou podmínky pro odvolání souhlasu s užitím jména v obchodní firmě právnické osoby? Právě tuto otázku řešil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 636/2025, ze dne 25. 2. 2026. Hlavní právní závěry tohoto rozsudku shrnula v rámci právních novinek Petra Hovorka.

Podle právního názoru Nejvyššího soudu pro naplnění podmínek pro vznik oprávnění odvolat souhlas s užitím svého jména v obchodní firmě právnické osoby podle § 428 o. z. je rozhodující zjištění existence závažného důvodu a současně takové jeho intenzity, jež se neospravedlnitelně (závadně) projeví v oprávněných zájmech toho, o jehož jméno jde - a to do té míry, že lze na právnické osobě vyžadovat, aby (i přes dosavadní souhlasné užívání jména v obchodní firmě) vzhledem k vážení střetávajících se zájmů podstoupila pro účely svého dalšího podnikání změnu své firmy a s tím i případně spojené náklady. Sama existence závažného důvodu tedy automaticky neznamená vznik práva odvolat souhlas dle § 428 o. z. Závažný důvod musí mít takovou povahu, aby při zvážení konkrétních okolností věci (a to kupříkladu i s ohledem na dobu užívání cizího jména v obchodní firmě či na její obchodní zavedenost) převážil nad oprávněným zájmem právnické osoby na zachování obchodní firmy.

Závažný důvod, pro který nelze spravedlivě požadovat, aby jméno bylo nadále užíváno v obchodní firmě právnické osoby, se posoudí s ohledem na konkrétní poměry toho, o jehož jméno jde. Musí jít o okolnost, jež je natolik závažná a působí natolik intenzivně, že by osoba v postavení nositele tohoto jména běžně (tj. nikoli pouze z hlediska vlastního subjektivního přesvědčení dotčené osoby) vnímala další užívání svého jména z opodstatněných důvodů jako nežádoucí. Zájem této osoby je nutné poměřovat se zájmem právnické osoby na zachování své obchodní firmy.