ContempoRare

Tiziano Marasco začíná uprostřed naprosté tmy. Bere hluboké černé plátno a postupně z tmavé plochy vytahuje světla nočního města.

Je to italský malíř, který už šestnáct let tvoří v Česku. Dříve strávil šest let tvrdým drilem na akademiích v Itálii. Učili ho skuteční mistři jako Serena del Piccolo, Francesco Calviello a Sergio Favotto, autor monumentálních kostelních fresek. Tam získal cit pro kompozici, anatomii barev a pevný řád.

Léta míchal pigmenty a testoval, co plátno snese. Výsledkem jsou tyto specifické městské země. Když před nimi stojíte, vidíte puls ulice, teplé světlo lamp a hloubku noci.

Přijďte ty plátna zažít živě. Visí u nás v galerii ContempoRare na Soukenické 13 v Praze v rámci aktuální výstavy Inner City.

Domluvte si prohlídku na [email protected]

Barbora Repková začala malovat na mateřské dovolené. Jen tak, pro radost sobě a kamarádům. Lidi si její barevný svět plný fantazie hned zamilovali, začali chtít víc a dnes ji tahle práce stoprocentně živí. Vedle pláten ilustruje dětské knížky a navrhuje měkké příběhové deky pro děti. Pár těch knížek přinesla ukázat i k nám na vernisáž a byla to krása.

Pořád v sobě má divadelní scénografii z bratislavské VŠMU. Barbora staví snové světy na plátně jako skutečné divadelní scény. Pracuje se světlem, které přichází odněkud z boku, s hlubokým stínem a s detailem, u kterého se musíte zastavit a chvíli se dívat.

Výstava INNER CITY v Soukenické 13 trvá do 9. července. Stavte se, máme otevřeno a rádi vás uvidíme.

S tužkou a pastelem v ruce prakticky vyrostl. Jan Dolejší se narodil v roce 1987 v Českých Budějovicích a řemeslo má v prstech.

Maluje krajiny, městská zákoutí i skryté detaily. Fascinují ho momenty, kdy podvečerní slunce barví oblohu nebo kdy pouliční lampy vrhají dlouhé stíny. Hledá krásu na místech, která lidé běžně jen míjejí.

Obrazy staví ve vrstvách. Nanáší akryl, škrábe do něj, přidává uhel, vrství materiál. Je to fyzická práce, hodiny soustředění a dřina v ateliéru. Jeho plátna už visí v evropských galeriích i v obývácích sběratelů po celé Evropě.

Teď jsou jeho obrazy u nás v Soukenické 13. Výstava se jmenuje INNER CITY a představuje druhou část trilogie Inner Worlds.

Běží to do 9. července. Stavte se u nás v galerii, rádi vám ukážeme plátna naživo a popovídáme si o nich.

Spousta malířů staví obraz jako zeď. Stanislav Hájek ho staví spíš jako plot, skrz který se díváš dál. Seká plátna na svislé pruhy. Je to čistá optická hra. Vedle sebe klade ostré kontrastní barvy, které se zblízka perou. Když poodstoupíš nebo přeostříš zrak, uvidíš dva úplně odlišné obrazy v jednom jediném plátně. Divoký barevný střet se nakonec usadí a splyne v jeden celek.

Přesně takhle funguje město. Skládáme si ho v hlavě z fragmentů, z hluku, z rytmu ulic a rychlého chaosu. Stanislav tuhle městskou strukturu přenáší na plátno.

Jeho věci teď visí v Soukenické 13 na výstavě Inner City. Přijď se podívat, jak se ty pruhy hýbou přímo před očima. Jeho tvorbu najdete také online na ArtyLeo.com.

Město pulzuje. Barva stéká v tlustých vrstvách. Špachtle rve plátno.

Irena Cakirpaloglu se narodila v makedonském Skopje. V kapse má doktorát z antropologie a za sebou přes padesát výstav od USA po Balkán. Její zájem o lidi je hluboký. Místo suché vědy ale vzala do ruky špachtli a barvy.

Zkoumá člověka skrze zdi domů. Architekturu vnímá jako živou tvář města, která uchovává lidské stopy a paměť času. Celé město je pro ni psychologický organismus.

Tahle síla žije na jejích plátnech.

Staví na nich vlastní ulice. Používá k tomu poctivé řemeslo. Vrství barvu tak, až z ní vzniká skutečný reliéf. Markýzy, lidé, hluk a shon. Všechno pulzuje v tlusté vrstvě oleje.

Tohle musíte vidět zblízka. Pohled z dálky ukazuje celkové barvy. Zblízka ale vidíte opravdový boj. Každý tah špachtlí má váhu. Ty obrazy mají tělo. Lákají k doteku, chcete sáhnout na tato plátna očima.

Výstava Inner Spring právě teď probíhá v galerii ContempoRare v Soukenické 13 v Praze.

Přijďte se podívat naživo. Tyhle nánosy barvy na vás čekají.

Edward Hopper věděl, jak chutná osamělost. Ty jeho prázdné bary a lidi, co se dívají z oken někam do ticha, jsou přesné. Je to řemeslo, které vás chytne za černý konec duše a nepustí.

Hopper v Soukenické 13 sice nebude. Máme tam ale lidi, kteří město malují s podobným nábojem. Vidí ty detaily, kterých si v tramvaji nevšimnete. Cítí ten puls pod asfaltem a umí ho dát na plátno bez zbytečných kudrlinek.

Výstava INNER CITY je přesně o tom: o řemesle, který se nebojí špíny ani samoty v davu. Přijďte si vybrat kousek, který vám sedne do bytu. Přijďte se podívat, výstava bude k dispozici do konce června.

Frida Kahlo malovala, protože v osmnácti letech skončila s roztříštěnou páteří a pánví v posteli. Srážka s autobusem ji vymazala z běžného života. Měla nad sebou zrcadlo, v ruce štětec a kolem těla sádrový krunýř. Používala umění jako nástroj k přežití.

Lidi v jejích obrazech hledají surrealismus. Já tam vidím ženskou, která se rozhodla svoji bolest a krev prostě vyndat ven, aby ji nesežraly zaživa. Malovala sebe, protože nikoho jiného celé měsíce neviděla. Byl to jediný způsob, jak zůstat příčetná v tichu ložnice.

Takhle vypadá umění jako zbraň. Když přestanete bojovat s bolestí a dáte tomu pocitu obrys, začnou vznikat krásné věci. Je jedno, jak to vypadá. Podstatné je, že je to pravda. Frida ukázala, že i z totálního fyzického rozkladu se dá postavit něco, co k lidem mluví i po desítkách let. V té syrové bolesti se totiž pozná každý z nás. Proto je Frida dodnes obdivována.

V galerii nás zajímá přesně tohle. Ten moment, kdy se autor rozhodne, že buď namaluje přesně tenhle obraz, nebo se zblázní.

Pokud Ti to zní povědomě - jako důvod, proč maluješ, nebo znáš někoho, kdo umí svůj život vymalovat na plátno jako Frida - ozvi se. Přesně takové umělce hledáme pro Soukenickou.