PHK Gym

Včera jsem znovu sdílel staré video o učení online. Bylo to něco, co jsem zveřejnil ještě během prvního covidového lockdownu. Natočil jsem to na telefon a zvuk byl opravdu špatný. Použil jsem nástroj s AI a ten zvuk výrazně vyčistil. Tohle je dobré využití AI.

Bohužel je dnes velmi snadné použít AI k tomu, aby lidské formy vypadaly lépe, ostřeji, aby lidé působili silnější, rychlejší atd. To je škodlivé a zavádějící.

Myslím, že pro zábavu je to dobré — superhrdinské / wuxia filmy atd. Jenže lidé trpí depresemi, protože jejich skutečný život se nemůže rovnat „dokonalým životům“ ostatních na internetu — a ani nemůže, protože vidíte něco, co je upravené, filtrované a teď už i: vylepšené AI.

Teď můžete mít depresi i z toho, že vaše kung-fu se nikdy nevyrovná online „dokonalé formě“!

Nejzákladnější cvičení v zenovém buddhismu se nazývá „hledění do zdi“. Da-Mo, který podle legendy založil kung-fu i zen, po cestě z Indie do chrámu Shaolin v Číně strávil devět let v jeskyni tím, že hleděl do zdi. Výzvou je prostě jasně vidět, co v přítomném okamžiku vyvstává. Žádné rozptýlení, jen otevřená bdělost. Přicházejí myšlenky, přichází nuda, přichází bolest v nohách — to všechno je jen proud pomíjivých myšlenek a vjemů vyvstávajících ve vědomí.

Většina lidí to nezvládne ani půl hodiny — natož devět let! Neustále tu je potřeba rozptýlení, potřeba zábavy. A teď, s přenosnými elektronickými zařízeními, už nikdy nemusíme být „znudění“. Bohužel to ale znamená, že nikdy nestojíme tváří v tvář zdi, realitě, přítomnému okamžiku. Pořád před bezprostřední zkušeností „utíkáme“ a prožíváme život z iluzorní bezpečné vzdálenosti.

„Vědomí“ je to, co právě teď rozumí těmto slovům na obrazovce. AI ho nemá. Je to vaše „původní tvář“, jak říkají zenoví buddhisté. Je to skutečný zázrak, který neustále vyvstává v přítomném okamžiku. Nelze ho „vylepšit“, protože už je dokonalé. Není s čím ho srovnávat, protože všechno ostatní v něm vyvstává.

Když z tohoto vhledu vychází vaše kung-fu, nebo jakákoli jiná oblast vašeho života, už vás nezajímá „sebezlepšování“ jako takové. Představa, že potřebujete nějaké zlepšení, je už sama o sobě klam — a vlastně i představa, že jste nějaké „já“, je klam, ha!

Tak proč to tedy děláme? Protože je to krásné vyjádření tohoto principu. Ptáci nezpívají proto, aby měli „hit“, květiny nekvetou proto, aby vznikla dokonalá fotka na sociální sítě. Když něco děláte prostě jen pro čistou radost z toho, vyjadřujete své pravé já. Podílíte se na samotném aktu tvoření.

Právě teď cestuji po Asii. Poté, co jsem navštívil svého učitele v Číně, jsem odcestoval do Vietnamu, do oblasti, která je centrem „digitálních nomádů“. To mě přitahuje, protože to navazuje na klukovskou fantazii o „neulpívání“: toulat se po světě jako „Kwai Chang Caine“ nebo nověji „Jack Reacher“. Tím, že učím online, jsem svobodný od omezení fyzické školy a mohu učit lidi kdekoli a odkudkoli.

Ale teď, když jsem starší, vidím, že před ničím ve skutečnosti nemůžete utéct. „Kamkoli jdete, berete si sebe s sebou!“ jak se říká. Je to vždycky „tady“, je to vždycky „teď“.

Takže pro některé lidi je zdánlivé „neulpívání“ životního stylu digitálního nomáda ve skutečnosti jemnou formou úniku, přáním, aby věci byly jiné, vzrušující.

Tady kolem chodí spousta lidí, kteří jsou „chirurgicky a kosmeticky vylepšení“, se „selfie kamerami“. Lidé doma pak vidí jejich dokonalé tváře, těla, dokonalé životy. Pak ale vypnou kameru a něco se změní. Dá se to vycítit. Je to skoro, jako by existovali jen tehdy, když jsou natáčeni. Mnozí z nich opravdu nepůsobí šťastně — netrpělivě spěchají na další místo, zapnou kameru a znovu se stanou avatarem, který si opravdu užívá života. Připadá mi to velmi neautentické, ale možná je to jen moje soudící mysl.

Stejnou tendenci vidím i u sebe: dostanu hezké jídlo a téměř se objeví potřeba to jídlo vyfotit a poslat fotku přítelkyni nebo dětem. A mně samotnému se to samozřejmě líbí, když to dělají oni mně. (Možná je to nějaký prapůvodní instinkt ujistit se, že naši blízcí jsou dobře nakrmeni?)

V Kantonu se říká: „相機食先“ — „Fotoaparát jí jako první.“ Stalo se to součástí kultury.

Když jsem někoho viděl dělat to poprvé, v duchu jsem se zasmál — jak směšné! O deset let později jsem to dělal taky. Asi proto, že máme telefony s fotoaparátem pořád u sebe a je to snadné. Když jsem byl mladý, nevzal byste si přece fotoaparát do restaurace, natož pak jít do drogerie nechat vyvolat film a potom jet za přáteli, abyste jim ukázali své fotky — mysleli by si, že jste se zbláznili!

Možná je dnes prostě jen snazší být blázen?

Každopádně tohle bylo jen takové malé zamyšlení předtím, než vyrazím ven.

Jestli se lidem takovéhle věci líbí, napište prosím komentář a rozjeďme nějakou diskusi. A pokud byste byli raději, kdybych se držel jen příspěvků o kung-fu / tai-chi, dejte mi vědět také. V příštích několika týdnech mám trochu volného času a rád budu psát / natáčet to, čeho byste ode mě chtěli víc.

Mějte se dobře,

David.