Syntea software group a.s.

Když „sluníčko“ přestane svítit: Lekce z jednoho nečekaného odchodu ⛅

Majitelé často říkají „Nejvíc energie mi bere řešení sporů mezi lidmi. Technologie, obchod nebo finance jsou nakonec jednodušší než řízení lidí a vztahů“.

To platí zejména ve firmách o 30–50 zaměstnancích, kde práce s lidmi je jedna z nejtěžších disciplín.

U nás v Syntea software group a.s. Software Group to díkybohu tak časté není.

Ale přesto se i u nás jednou za čas nějaký skrytý konflikt „skrytě narodí“, pomalu neviditelně roste 🌡️ a pak se náhle vyhrotí.

Tenhle se objevil zvláště zcela nečekaně, takže všichni jsme zůstali „zcela paf“.

Než vám popíšu, co se vlastně stalo, podívejme se, co na situace řešení sporů v malých firmách mezi lidmi říkají statistiky.

Ty totiž tvrdí, že konflikty vznikají hlavně kvůli:

🔹 nejasně definovaným rolím,
🔹 přetížení některých zaměstnanců,
🔹 špatné, nepravidelné nebo žádné komunikaci,
🔹 rozdílným očekáváním majitelů, manažerů a zaměstnanců.

A víte co? Mají pravdu. U nás se to potvrdilo do posledního puntíku.

CO SE TEDY U NÁS VLASTNĚ STALO?

Naše asistentka je velmi živá, veselá a milá dáma. Říkali jsme jí „sluníčko“ a všichni ji měli rádi pro její milé a pozitivní vystupování. Časem ale začala být nervózní, někdy až ve stresu, uzavírala se do sebe. Denní „pracovní úkoly“ se totiž pro ni subjektivně měnily.

Co se u ní dělo pod povrchem?

🔻 Chyběla jí jasně definovaná role,
🔻 Měla více nadřízených, každý měl jiné priority a preferoval své,
🔻 To způsobilo rozdílná očekávání majitelů a manažerů o jejích povinnostech a výsledcích,
🔻 Docházelo k nepravidelné nebo žádné komunikaci, komunikace vázla,
🔻 Pravidelné schůzky se odkládaly, vždy byla jiná priorita.

Výsledek? Frustrace z nekončících úkolů a pocit nevyslyšení.

Snažila se proto převzít iniciativu do vlastních rukou. Stanovila si priority vlastní, chyběla jí ale zpětná vazba o výsledcích. Začala být přetížená, více frustrovaná. A díky tomu začala dělat chyby.

Vedení si s ní chtělo promluvit a dohodnout se na nápravě. Dohodnout se na jasně definovaných prioritách pro všechny strany.

Jenže se to „pokazilo“. Výsledkem schůzky bylo ukončení spolupráce.
Pro všechny obrovský šok. Nikdo nic takového nečekal. Proč? Ptali se všichni.

Ukázalo se, že odchod byl pro ni vlastně vysvobozením. Z postupně nakumulované frustrace, která vyústila až do každodenního stresu a nechuti k práci. Pro ni už nebylo cesty zpět.

A co by bývalo stačilo? Všimnout si příznaků dříve, a hlavně řešit je včas.
A tak jsme o ni přišli.

Do budoucna velké ponaučení. Nezapomenout, že je třeba:

✔️ Řešit i skryté náznaky RYCHLE. Nečekat měsíce, protože pak už nejde jen tak mávnout rukou, obejmout se a jít dál.
✔️ Komunikovat se svými zaměstnanci průběžně a pravidelně.
✔️ Dodržovat dohodnutá pravidla či je případně změnit k oboustranné spokojenosti.

Budu ráda, když mi napíšete do komentářů, co vám v takové situaci pomohlo.