EchoPrime

Zaplaví Česko až stopadesátimetrové supervětrníky? Vláda o nich nerozhoduje úplně dobrovolně. „Jsme pod ostřížím dohledem Evropské komise, která pojala podezření, že vláda pro větrníky neplane a zákulisně jí vyhrožuje zastavením dotací,“ říká Daniel Kaiser. Údajně může jít až o sto miliard korun. Premiér Babiš je tímhle zranitelný a vydíratelný.

Vedoucí úřadu vlády Tünde Bartha je trnem v oku mnohým. Začínala u Zdeňka Bakaly, pracovala pro Agrofert v Maďarsku a nyní je pravou rukou Andreje Babiše. „Dělá reorganizaci, aby vláda nadále nebyla rukojmím státní správy. Je to naprosto legitimní věc,“ říká Dalibor Balšínek. „Jde tak o věc legitimity. Jsme v demokratické společnosti, vláda je nějakým způsobem volená a odvolatelná,“ myslí si Jiří Peňás.

Je česká protidrogová politika v pořádku, nebo je potřeba ji změnit? A jak promění Velkou Británii vražda Henryho Nowaka a přístup policie?

Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.
https://www.echoprime.cz/a/HRHEQ/cim-je-vydiratelny-babis-proc-vadi-jeho-prava-ruka-tunde-bartha

Co média hlavního proudu zajímá nejvíce? Není to ani tak státní rozpočet či výdaje na obranu, ale především reorganizace na Úřadu vlády, banální spor o to, zda na summit NATO do Ankary pojede prezident, či změna financování veřejnoprávních médií. Doufejme jenom, že brzy přibude i reforma vysokého školství, byť třeba jen proto, že má potenciál kulturní války. Ale i v takovém případě díky bohu, protože vzdělání je klíčové pro rozvoj společnosti a státu a jeho současný stav je tristní a varující.

Jak je velká část agendy tradičních médií vzdálená reálnému životu, nejlépe ilustrují pravidelné pondělní tiskové konference premiéra Andreje Babiše a jeho vlády, které lze sledovat živě na ČT24 i CNN Prima News. Tyto brífinky se stávají jednou z nejlepších politických televizních show, předčí i většinu tolik populárních podcastů. Babišovy tiskovky mají švih, dynamiku, napětí, konflikt, ale i informační hodnotu – která se pak paradoxně dost často ani do médií, jejichž novináři se vládních tiskovek aktivně účastní, nedostane. Máme možnost sledovat volný ring, kdy se ke slovu dostávají všechny typy médií i novinářů, včetně těch apriori kritických, které premiér svým typickým způsobem obviňuje ze lží a polopravd, a oni mají možnost na premiérovu kritiku reagovat. Jde to živě, nestříhá se, je to autentický politický kotel a divák může sám posoudit, kdo je silnější v kramflecích.

Zajímavé také je, že dvě významné agendy, kterých se reorganizace na Úřadu vlády týká – lidskoprávní a protidrogová politika –, se neruší, jen se přesunují pod jinou instituci. Těžko se pak premiérovi divit, že na úřadu nechce potkávat aktivisty typu Jany Michailidu nebo Matěje Hollana, kteří ze všeho hned dělají bouři ve sklenici vody.
https://www.echoprime.cz/a/HbVeL/nejlepsi-televizni-politicka-show

Občas člověk narazí na příběh o progresivních výstřelcích tak šílených, že si říká, že musel vzniknout jako dezinformace v prostředí extrémně pravicových trollích farem. A pak se ukáže, že je zcela pravdivý. Mezi takové patří i smutný osud Henryho Nowaka.

Tohoto osmnáctiletého studenta v prosinci ubodal Vickrum Digwa v anglickém Southamptonu. Digwa je sikh, příslušníci tohoto původně indického náboženství se vyznačují tím, že jim jejich víra nařizuje neustále nosit ceremoniální nůž, díky čemuž mají výjimku z jinak velmi přísných britských zákonů o nošení zbraní. Ty zakazují nejen nejrůznější nože a střelné zbraně, ale třeba i pepřové spreje.

Když na místo přijela policie, Digwa osočil Nowaka z rasismu. Zasahující strážníci umírajícího Nowaka zatkli a spoutali. To samozřejmě vyvolalo v Británii skandál. Zdá se, že pro policii je závažnějším zločinem rasismus než vražda. Až se tomu nechtělo věřit.
https://www.echoprime.cz/a/HSNFx/kdyz-je-rasismus-horsi-nez-vrazda

V jednom z minulých textů jsme zmiňovali, jak zajímavým průhledem do íránské revoluce je kniha íránské literární historičky Azar Nafisiové Číst Lolitu v Teheránu. Některé naše představy o totalitním režimu a o muslimské zemi potvrdí, v jiných nás naopak překvapí. Asi málokdo z nás si třeba představoval, že v roce 1988, uprostřed iráckých náletů na Teherán, se ve městě konal filmový festival se sérií projekcí filmů tehdy nedávno zesnulého režiséra Andreje Tarkovského.

„Před kinem se už několik hodin před otevřením pokladny tvořily fronty. Na černém trhu se lístky prodávaly za mnohonásobek oficiální ceny a propukaly o ně potyčky, zejména mezi těmi, kteří za tímto účelem přijeli z venkova,“ píše Nafisiová. Jeden z jejích studentů, předseda fakultní organizace Islámského džihádu, což byla jedna ze dvou oficiálních studentských organizací, ji oslovil s tím, že získal dva lístky na promítání posledního Tarkovského filmu Oběť. „Říkal, že posedlost Tarkovským je tak všudypřítomná, že na promítání přišel dokonce i ministr ropného průmyslu s rodinou.“

Minulost je jiná země, jak zní jeden slavný citát, a Írán je navíc skutečně jiná země. Ministr ropného průmyslu na Tarkovském, tak si nepředstavujeme islámskou diktaturu, ale možná ani žádnou ropnou velmoc včera či dnes.

A přece se to stalo, což vypovídá nejen o íránské civilizaci. Je to svědectví o tom, jak mocný byl vliv vysoké kultury ani ne před půlstoletím. I ten citovaný studentský funkcionář připouštěl, že ne každý z těch, kteří bojovali o lístky, Tarkovskému rozuměl. Ale chtěli tam být, protože vysoká kultura nebyla pouhým vyžitím, ale legitimovala režimy. I ta západní (Oběť byl švédský film) a neislámská. I fanatickou teokracii. A legitimovala je proto, že představovala vládu psaného slova (i když je film audiovizuální médium, je ukotvený v literární kultuře).

Ta scéna při vší bizarnosti reprezentuje epochu vlády psaného slova, a my prožíváme její konec.
https://www.echoprime.cz/a/HpJ7p/kdyz-pismo-prestava-vladnout

Západ je ochoten bojovat do posledního Ukrajince, to je častá námitka odpůrců pomoci napadené zemi. Podle této koncepce by Kyjev již dávno uzavřel s Moskvou mír, nebýt zlotřilého Západu, který ho nutí do sebevražedného pokračování války proti jeho vůli. Klíčovým okamžikem má být údajně návštěva tehdejšího britského premiéra Borise Johnsona v Kyjevě na jaře 2022. Prý tehdy byla v podstatě před podpisem mírová smlouva z Istanbulu, ale Johnson ji zakázal Ukrajincům přijmout a rozkázal dál bojovat. Tato teorie z Ukrajinců činí nesvéprávné loutky, neschopné rozhodovat o svém osudu. Posledních pár týdnů ilustruje, že Ukrajinci opravdu neodolávají ruské agresi jen z nějakého donucení.

Pokud by tomu opravdu tak bylo, tak s ubývající západní podporou by měla narůstat ukrajinská ochota s Rusy vyjednávat. To se ale neděje. Minulý rok jsme byli svědky amerických snah o zprostředkování míru, kdy Washington tlačil na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského k ústupkům, které Zelenskyj odmítal. Trumpův Bílý dům taktéž omezil dodávky zbraní a sdílení zpravodajských informací. Přes to všechno ale Ukrajinci bojují dál.

Dokonce se v posledních týdnech začíná mluvit o tom, že Kyjev začíná mít navrch. Deník The Financial Times píše, jak „Ukrajina obrací situaci ve svůj prospěch“, a server The Free Press se ptá, jestli „Ukrajina vyhrává bez americké pomoci“, abychom uvedli jen dva příklady.

Ukrajinští vojáci na frontě sdělili Financial Times, že morálka je na nejvyšší úrovni za poslední rok. „Ukrajina je v květnu 2026 z vojenského hlediska pravděpodobně v lepší pozici než v květnu 2025 a ruské problémy jsou v roce 2026 systémovější než v roce 2025,“ řekl stejnému listu analytik Franz-Stefan Gady.

Čím to je? Odpovědí jsou drony.
https://www.echoprime.cz/a/H9tZc/zelenskeho-karty