Tvar

„Člověk ale nepotřebuje jen výplatu. Potřebuje také cítit, že je ve světě příčinou něčeho skutečného, že jeho jednání má účinek, že jeho čas není zcela proměněn v cizí kulisu. Tenhle pocit vám sice nezaplatí nájem, ale spolehlivě vám vykompenzuje i to, že například třetí měsíc nedostanete výplatu kvůli ministerským šarádám. Když tenhle pocit nemáte a je nahrazen povinností předstírat opak, začne se drolit i sama možnost důstojně obývat vlastní život. Právě proto jsou Graeberovy ‚práce na h***o‘ tak ničivé: neberou jen energii, ale deformují i vztah člověka k sobě samému. Zkuste se do té knihy začíst, například v těch chvílích, kdy sedíte v práci a musíte předstírat činnost, ačkoliv nemáte nic skutečného na práci. Třeba vás to taky naštve. Snad vás za to nevyhodí,“ píše Jakub Haubert.

https://itvar.cz/proc-je-dobre-ze-vas-kniha-umi-nastvat

„Monochromatické, indigově laděné ilustrace Jindřicha Janíčka následující po jednotlivých kapitolách text nepřebíjejí, ale citlivě jej doprovázejí a rozšiřují jeho významový prostor. Místy dokreslují konkrétní situace, jindy dotvářejí atmosféru a emoční ladění. Naháčci nenabízejí uklidňující odpovědi a rozřešení, nýbrž otevírají prostor pro diskusi, ambivalenci a nejednoznačnost, jež k rodičovství neodmyslitelně patří. ‚Lidé často vyplýtvají v nesmyslných vztazích, které nikam nevedou, mnohem víc času, než kolik zabere jeden rodičák. Vztah s vlastním dítětem pro mě vždycky bude smysluplný.‘ Síla knihy tak spočívá především v autentických přiznáních, konfesích a ochotě sdílet. ‚Podstatou transformační zkušenosti je, že předem nevíme, jakým způsobem nás promění. Můžeme číst odžité zkušenosti jiných, abychom získali alespoň rámcovou představu různých scénářů, které mohou nastat. Přesto nám neřeknou nic o konkrétních proměnách, které čekají na nás.‘“

„Po debutu Poslední léto přichází Dorota Ambrožová s prózou Naháčci, která – podobně jako autorčina prvotina – sází na komorní rozsah a intenzivní soustředění na prožitek, tematicky i výrazově je však podstatně koncentrovanější a radikálnější. Text, který původně vznikl pro rozhlasovou platformu, si i po přepracování do knižní podoby uchovává jistou epizodičnost, jež se stává jedním z jeho určujících rysů. Ambrožová zde nabízí naléhavý, místy až znepokojivě otevřený záznam mateřské zkušenosti, který balancuje na hraně mezi autofikcí, esejí a deníkovým zápisem – a právě tato nejednoznačnost je zdrojem jeho síly i slabin. Už od prvních stran je zřejmé, že autorka neusiluje o vyvážený obraz mateřství, ale o jeho krajní, vyhrocenou podobu. Vypravěčka, zjevně těsně spjatá s autorskou zkušeností, se ocitá v sevření chronické únavy, nespavosti a pocitu existenčního přetížení. Paradoxně však text, který tematizuje vyčerpání, působí stylisticky svižně a energicky, jeho rytmus jako by vzdoroval fyzickému i psychickému stavu protagonistky. Právě v této tenzi mezi obsahem a formou se rodí jedna z nejpůsobivějších kvalit knihy – naléhavost, která není dána pouze sdělovaným, ale i způsobem vyprávění.“

Recenze Martiny Martinez Arboledy a Jakuba Pavlovského najdete v aktuálním čísle Tvaru i na našem webu.

📲 https://itvar.cz/zahnizdena-vlastovka-aneb-mezi-marii-a-martou
📲 https://itvar.cz/moznosti-jednoho-materstvi

„A hlavně člověk tak rychle nevyhoří. Neutopí se v té emoci. Taky se umím naštvat a vztek je pro mě dobrý motor, ale pak se ho snažím přetavit v něco konstruktivního. Najít nějakou naději. Že to má smysl i navzdory všemu a že se situace může zlepšit.“

🗣 Rozhovor s prozaičkou Dorotou Ambrožovou o její druhé knize Naháčci, o zkušenosti spisovatelky „na poloviční úvazek“ i o vděčnosti, vzteku a naději. Ptá se Simona Martínková Racková.

📲 https://itvar.cz/snazim-se-zustat-pozitivni

„Moje práce je totiž neviditelná. Alespoň rok, dva, nebo i klidně sedm let, dokud v knihkupectvích a na mámině nočním stolku neleží hotová knížka. Do té doby vlastně jenom píšu. Což samozřejmě není žádná práce. Alespoň ne ta přesně ohraničená, prostorově a časově daná a vymezená práce, jakou si pod prací většina lidí představuje. Moje maminka – obvodní lékařka chodila každý den do ordinace a kdybych jí, když zrovna vyšetřovala pacienta, nakráčela do ordinace a zeptala se, kde mám prášky na bolest hlavy, asi by mi hodně hlučně vynadala a řekla by mi, že se to nesmí opakovat. Jenže když máte pro ostatní neviditelnou práci, tedy sedíte za stolem v nejrůznější dobu, kdy vám to zrovna jde, nebo když zrovna máte nápady, nebo když se prostě jen potřebujete soustředit, čtete si, co jste napsali včera, nebo před měsícem, ostatní to jako práci nevnímají. Není totiž vidět, nedá se jakkoli kvantifikovat, dokud není vytištěná. Když jsem doma v pracovně a tchán s tchyní se ohlásí, že by přišli na návštěvu, ale že se proboha nemám nechat rušit, že budou jako myšky, jen si něco vezmou v kuchyni a půjdou na zahradu, říkám: ‚Bohužel, budu v práci, ale přijdu odpoledne, a to pak můžete přijít i vy.‘ ‚Ale ty přece nechodíš do žádné práce,‘ zní udivená odpověď. ‚Ale ano, chodím a je to práce jako každá jiná a když pracuju, nemůžu mít doma, v kuchyni, nebo na zahradě návštěvu. Potřebuju se soustředit. Přijďte odpoledne, dělám do čtyř,‘“ píše Markéta Pilátová.

Celé její Pokoje najdete v aktuálním Tvaru.