Tvar

🎧 Jazyk a doba se Silvií Lauder a Michaelou Liškovou

Sedmé letošní číslo Tvaru jsme věnovali tématu jazyk a doba, a proto jsme si do dubnové Varty pozvali Silvii Lauder, redaktorku týdeníku Respekt, a Michaelu Liškovou, jazykovědkyni z Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Společně se bavíme o jazyce jako živém organismu, o neologismech, trendech, jazyce médií, ale také o individuální zkušenosti s jazykem. Mimo jiné se dozvíte i to, co znamená križón, a jestli se do slovníku dostane i varianta lyžiny. Moderuje Jakub Pavlovský.

📲 https://open.spotify.com/episode/4lhEzhmyoOMuE2CbxBvWPF?si=8nOqRp5YQqqjlw4rWCWf6w

Světelný klid kosatců

Tichá zrna chmelu na hladině druhé strany moštu
chodíme v potichu
v podskalí
kde seče voda alpské trávy
v Podklášteří mraků
a pole leží na srdci
čerstvost svobody nahoře ve větru
ve větvích jasmínu a jarní hory
klidné ruce nad ránem
v semínkách sibiřských borovic
v bezlehlém hlasu pěnkav
prosekané oči světlem
tancem kosatců
a provazochodci nad tújí
tiché došlapy na srdce
u svatého křtu řeky.

📲 https://itvar.cz/hojeni-ran-co-po-desti-tecou-po-prstech

Anna Pokorná studovala bakalářské studium v Brně a magisterské (rozvojová studia) ve Švédsku. Pracovala v několika mezinárodních neziskových organizacích zabývajících se migrací, v uprchlickém táboře v Mexiku, Ugandě a Moldavsku, a mezitím se vydávala na dlouhé cesty, jako byla několikaměsíční pouť po Mongolsku a Nepálu, kde procházela horami a hledala odpovědi v očích šamanů a svatých mužů. Její láska k přírodě ji zavedla až do fjordů Nového Zélandu, kde dnes pracuje v jeskyních a lesích národního parku a kde se také věnuje hrnčířství, keramice a kolážím. Její debutová sbírka Tanec světlem vyšla v červnu 2025 v nakladatelství Host, v současné době pracuje na souboru poetických próz a na další sbírce básní.

„Poslední dobou vnímám, jak se v naší společnosti vyostřuje debata mezi zdánlivě nesmiřitelnými stranami. Na sociálních sítích se lidé častují nadávkami, aniž by znali hranice. A snahu porozumět si, nebo dokonce domluvit se? Tu aby jeden hledal lupou. Připadá mi, jako by si všichni byli jisti tím, že právě oni mají pravdu. Jedinou pravdu. Jenomže pokud nás o naší domnělé nezlomitelné pravdě přesvědčil algoritmus, můžeme jí skutečně věřit? V žaludku máme to, čím nás algoritmus nakrmil. Navíc na sítích už dávno nestačí pouze tvořit, musíte šokovat. Zábava zrychluje, naše pozornost hledá nové a nové postřehy a my se zasekneme ve smyčce sítí, jež nás nechtějí propustit. Vstřebáváme informace jako květiny vodu po dešti. Vědomě i nechtěně – jen se přiznejte, kolikrát jste scrollovali na sítích mnohem déle, než bylo vaším plánem? Kolikrát jste hledali dopamin a místo toho dostali jen únavu a vztek?“

Přečtěte si esej Zuzany Zakopalové v aktuálním Tvaru i na https://itvar.cz/jsme-to-co-konzumujeme

„Dělení na synchronní a diachronní zavedl počátkem 20. století švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure jako jednu z binárních opozic (dále např. označující–označované či langue–parole), které se staly výchozími koncepty strukturalistické lingvistiky. Zároveň byl jedním z prvních, kdo začal klást důraz také na synchronní aspekty jazyka a jejich systematické studium. Důležitou skutečností je, že se oba přístupy v praxi nevylučují, naopak se často doplňují. Synchronní variabilita – rozdíly v užívání téhož jazyka v témže období napříč různými, zejména věkovými skupinami mluvčích – je totiž projevem právě probíhajících jazykových změn. Asi netřeba příliš zdůrazňovat, že takové změny se nedějí ze dne na den, nýbrž probíhají velmi pozvolně. Někdy trvalo i celá staletí, než se v konkrétním jazyce nějaká změna završila a plně implementovala. S masivním rozšířením internetu a sociálních sítí se však doba od prvních výskytů některých nových prvků do jejich ustálení v komunikaci zkrátila až neuvěřitelně (viz článek této rubriky ve Tvaru 17/2025),“ píše Ondřej Schmid.

Aktuální příspěvek do rubriky Na jazyku najdete ve Tvaru i na webu 📲 https://itvar.cz/za-vsechno-muze-cas

„Málokdo v současné české literatuře zobrazuje milostné vztahy tak přesvědčivě jako Magdaléna Platzová. Ve Fázi jedné ženy to znovu potvrzuje. Ukazuje, jak zásadní roli může láska v lidském životě sehrávat a jak hluboce dokáže proměňovat prožívání každodennosti. Milostný cit pojednává bez patosu, přesto velmi citlivě. Evokace bolesti ze ztráty není sentimentálně teatrální, naopak působí ztišeně a ve své neokázalosti o to naléhavěji. Navíc se vyhýbá stereotypnímu uvažování o lásce, jaké s arogantní sebejistotou prezentují lifestylové články.“

Přečtěte si recenzi Pavla Horkého v aktuálním Tvaru i na https://itvar.cz/mezi-blizkosti-a-osamenim.