Instantní Fotograf

můj facebookovy účet byl už před měsícem odsouzen ke smazání, protože facebook jako síť ke sdílení moc nemám rád a raději jsem využíval instagram a twitter. Naplánoval jsem tedy smazání stránky, protože jinak mi to nějak nešlo a po 14 dnech nic. Tak znovu a opět nic. Ten facebook se drží jak malé dítě, toužící po pozornosti a i když jsem na stránku takovou dobu prděl a zanedbával ji, stále tu mám aktivní lidi. No, tak co se dá dělat, asi budu muset věnovat 5 minut navíc sociálním síťováním i na facebooku, když jinak nedáte.

schovával jsem si ještě jednu s kouzelnou. Mám pocit, že mi ty dojmy zůstanou v paměti tak dlouho, že jednou budu moci jako starý dědula vyprávět o kouzlech okamžiků, o tom jak jsou úžasné, o tom, že nezáleží na jak rušném místě jste, kdo další tam je a co se kolem vás děje, protože máte bublinu vlastního světa, kde existujete jen vy, váš okamžik a vše co obsahuje. A že na sociálních sítích tohle zažít nejde. Znáte Creep od Radiohead? Ten klip s Johnny Deppem z toho filmu? Na tu jejich bublinu klidu uprostřed kompletního chaosu všedního dne v rušném obchodě s cédéčky? Ten klip i tu písničku miluju. Na ten film jsem se nikdy nepodíval. Je mi jedno, jak to dopadne. Je vlastně úplně jedno, co se stane pak, protože tyhle druhy okamžiků, tyhle komplexní sonáty řetězce událostí, všechny drobné cesty a rozhodnutí a tu chvíli všední zastávky, která se stala nevšední, vám už nikdy nikdo nevezme. Takhle funguje skutečná láska, krása, krásný smutek, štěstí a všechny pravé pocity. Nezáleží na ničem ostatním, na tom co se stane, na minulosti předtím ani budoucnosti potom. Záleží jen na pocitu, na jeho čistotě a jeho nezávislosti na nikom. Dokonce i na člověku, který ho vyvolal. Pocity jsou totiž, budu teď parafrázovat Joela Kramera, volně plynoucí energie, která odchází a přichází, kdy se ji zachce. Neměli bychom tedy mít strach, jen protože se jimi stáváme zranitelní, ani být smutní, když nakonec odejdou. Jen šťastní, že nám bylo umožněno je prožít. Stejně je to s okamžiky, protože okamžiky jsou emoce. Chvíle, fragmenty vzpomínek, krásné detaily našeho života jako jednotlivé dokonalé sněhové vločky v celé sněhové bouři, které už nám navždy zůstanou a definují nás.

Musim vám něco říct. Měl bych vám asi popřát šťastný svátky, jenže se jim říká svátky klidu a míru a tak to neudělám, protože tohle prostě klid a mír není. Vánoce neslavim, snad nikdy jsem je pořádně neslavil s výjimkou toho, kdy jsem byl malej. Mívám z nich spíš trochu tísnivé pocity. Já se totiž ve městě dost často dusim, můj sen je prostej život, ne drahý auto, vila a vymazlená manželka. Proto je pro mě něco jako trest bez zločinu, že jsem se narodil ve městě a žiju mezi takovou spoustou lidí, ve kterých vidím jen tendence profitismu, absenci vlastního rozhodnutí, cítím z nich strach, zoufalství, touhu po tom aby je společnost přijala a honbu za uspokojením svojí sociální důležitosti, která má tak neskutečně pokřivený pravidla a požadavky, že bych z toho brečel. Nejvíc je to snad vidět právě v průběhu vánoc. Výzdoba dva měsíce dopředu, aby vás konzum připravil na svátky neklidu a rozhodně velkýho nemíru. Jsou to podnikatelský žně. Tuny lidí pobíhající sem tam, nasávající pomyslnou vánoční atmosféru, o který h***o vědí protože bez velkýho, tučnýho, drahýho dárku krát deset to vánoce ani nejsou. Možná mě nebudete mít rádi za to, co tu napíšu, ale mě je to jedno. Vánoce jsou pro mě svátek pokrytců. Ta hodinka úžasný večeře, kvůli který štvete sebe, svoje rodiče nebo děti. Kvůli který se tak pěkně strojíte, šetříte někdy i celej rok, zoufale dřete na každym d***lnim detailu, píšete lidem který vás po zbytek roku vůbec nezajímaj přání "od srdce" a za celej rok sednete ke společný večeři bez mobilu snad poprvý, se všemi členy vaší rodiny a každej to tajně nemáte rádi a už se těšíte, až uvidíte co kdo dostal a dáte fotku novýho smartphoonu nebo náramku od Pandory na instagram. Tý hodince předchází milion věcí, který ve skutečnosti vůbec nemusíte dělat, ale tak nějak už to patří k vánocům a všem těm reklamám a plakátům od iStylu o tom, jak moc šťastný bude vaše dítko, když pod stromečkem najde zařízení, díky kterýmu vás může jen účiněji a efektivněji ignorovat. Dost se v tom začínám ztrácet, protože cítím prostě jen smutný a zlý pocity, když na tohle všechno myslim a existuje asi tak milion věcí, který jsou na tom strašně špatně, co bych vám sem napsal a tak se mi to všechno strašně míchá. Není to ani užitečnej smutek, je to zbytečnej smutek způsobenej tím, že většina z váš prostě neumí přemýšlet sama za sebe. Necháváte za sebe přemýšlet kolektivní vědomí o tom, co je správně a co to vánoce vlastně jsou. Už vás nenapadne, jestli byste raději stáli hodiny ve frontách na dárky, platili svým časem (ne pěnezi, protože peníze jsou forma času) za to, abyste mohli nadále ve větší míře mrhat dalším svým časem při pořízení předmětů, který ve skutečnosti vůbec nepředstavujou to, co chcete vyjádřit. Jestli byste místo toho raději nezůstali doma u oblíbený knížky, u dobrýho čaje za 50 korun. Jestli ten čas ve frontách nejde využít spíš tak, že si svoje dítko položíte do klína, nebo si vedlě nej sednete a poprvý za nejspíš neskutečně dlouhou dobu se ho nezeptáta, jak se sakra doopravdy cítí. Jak vnímá všechno kolem sebe. Jestli není něco co pro sebe můžete udělat. Jestli ten čas nejde využít k tomu, abyste spolu šli spíš bruslit, projít se po centru v tom chumlu lidí, který to vůbec nenapadlo ve svojí bublině skutečnejch vánoc, kde nejde o dárky ale o to být skutečně spolu. Kde není třeba psát ani přát lidem, co vás nezajímaj ani dělat věci, co vás stresujou. Brát to prostě jako jeden z mála svátků, kdy fakt nemusíte ani h***o. Velkej palec dolu, všem vám teenagerům, který se nezastaví aby napínali ty svoje mozečky a řekli si, že vlastně nechtěj, aby si jejich rodiče působili tolik starostí s tím, aby sehnali všechny ty věci, který nepotřebujete a značky, se kterejma budete největší frájove před všema svejma kamarádama. Velkej palec dolů všem rodičům, který si neuměj dupnout a říct svým teenagerům velký tlustý NE. Velkej palec dolů vám všem, co nastavujete tyhle nepsaný pravidla a jste součástí tohohle velkýho hnusnýho chaosu jen proto, co by na to řekli ostatní a proto, že oni to tak přece dělaj. To vás nikdy nenapadlo, že žijete pod jednou střechou s lidma vlastní krve a přitom se vlastně vůbec neznáte? Netušíte nic o hloubkách svýho vědomí a duše? Já tohle prostě nedokážu vypsat, fakt ne. Nějak to nejde. Já se akorát půjdu schovat, dokud tohle všechno nepřejde a dokud zas nebude po týhle velký šarádě. Sůj vánoční dárek jsem už dostal, ve formě novýho člověka, kterýho jsem nedávno poznal a kterej se jmenuje Ama. Ve formě jejích myšlenek, se kterejma souhlasim a těch mejch, kterejm rozumí. Ve formě toho, co budem dělat. Ve formě všech těch změn, co jsem na sobě a na všem kolem sebe udělal za poslední týdny, na který jsem hrdej. Možná si řeknete, že jsem zbytečně negativní a koukám na to moc kriticky, že to tak nejspíš není. Jestli si tohle říkáte, fajne, třeba nebudete tak úplně jedni z těch, na který to pasuje. Ti, kterým tohle bude aspoň trošku blízko to pochopí, i když jsem to napsal kostrbatě a nevyjádřil, co jsem skutečně chtěl. Těm, kterým tohle připadá jen jako zbytečnej a hloupej sloh, Veselý vánoce.. svátky klidu a míru.